Evropa je do značné míry závislá na amerických platebních infrastrukturách Visa a Mastercard, které představují 61 % transakcí provedených platebními kartami v eurozóně. Iniciativy jako Wero nebo digitální euro se snaží posílit její suverenitu, ale postupují pomalu a vyvolávají otázky. Jak může Evropa v kontextu geopolitické konkurence prosadit svou autonomii v této oblasti?
Závislost EU v oblasti digitálních a platebních infrastruktur
Nicolas Guillou, francouzský soudce u Mezinárodního trestního soudu, je od 20. srpna 2025 předmětem amerických sankcí. Tento represivní krok je reakcí na jeho podíl na vydání mezinárodního zatykače na izraelského premiéra Benjamina Netanjahua.
Cena, kterou za to musí zaplatit, má závažné praktické důsledky, a to zmrazení jeho bankovních účtů (i v eurozóně) a zablokování jeho platebních prostředků (Visa, Mastercard, PayPal, Amazon, Apple Pay).
Tento zásah do nezávislosti a mezinárodního právního řádu se odehrává v kontextu geopolitických napětí mezi Evropou a Spojenými státy. Co by se stalo, kdyby se Donald Trump rozhodl odříznout Evropu od sítí Visa a Mastercard?
V poslední době jsou pojmy „suverenita“ a „strategická autonomie“ v veřejné i politické debatě všudypřítomné. Jak však ukazuje případ Exaion, jejich význam se výrazně liší podle toho, zda slouží pragmatickým zájmům, nebo politickým slibům.
V posledních dnech se Aurore Lalucqová, předsedkyně Výboru pro hospodářské a měnové záležitosti Evropského parlamentu, často objevuje na veřejnosti, aby hájila evropskou suverenitu v oblasti digitálních technologií a plateb.
„Visa, Mastercard… naléhavým problémem je náš platební systém. Trump nám může všechno odříznout.
Zbytek je jen poezie.
Naléhavě žádám Komisi, aby zorganizovala jakýsi ‚Airbus‘ evropských platebních systémů.
Nemůžete říct, že jste nebyli varováni. “ pic.twitter.com/y2VRsZTNF0
— Aurore Lalucq (@AuroreLalucq) 21. ledna 2026
Je třeba upřesnit, že americký duopol Visa a Mastercard představuje podle ECB 61 % plateb kartou v eurozóně. Dalo by se namítnout, že některé země disponují vlastními sítěmi, jako například Francie se sítí CB, Německo s Girocardem nebo Belgie s BPC, stejně jako Norsko, Dánsko, Portugalsko a Itálie.
Jak však zdůrazňuje náš kolega Grégory Raymond, všechny ostatní země zůstávají zcela závislé na infrastrukturách společností Visa a Mastercard.
Vzhledem k novým napětím mezi Evropou a Spojenými státy se přirozeně nabízí otázka, jaká rizika by hrozila, kdyby se Trump rozhodl pozastavit fungování platebních sítí Visa a Mastercard.
To se mi zdá nepravděpodobné, ale vzhledem k současné americké administrativě jsme se dozvěděli, že… pic.twitter.com/cWPsuLnXmz
— Grégory Raymond (@gregory_raymond) 18. ledna 2026
Kromě toho byly tyto národní systémy navrženy tak, aby fungovaly výhradně na vnitrostátní úrovni, a nepodporují přeshraniční platby. Na počátku 21. století tak evropské banky, které stály před volbou, zda se připojit k Visa a Mastercard, nebo samy financovat nákladnou expanzi svých vlastních systémů, zvolily nejhospodárnější řešení.
Dnešní geopolitická realita nám připomíná, že technologická volba s sebou může nést strukturální závislosti. Visa a Mastercard totiž nejsou pouhými technickými poskytovateli, neboť zajišťují nejen přenos transakcí mezi bankami, ale také definují pravidla sítě, zabezpečují výměnu dat a certifikují terminály.
K tomuto politickému rozměru je třeba připočítat i ekonomickou závislost. Ať už jde o banky nebo obchodníky, nemají žádnou vyjednávací sílu ohledně poplatků a vývoje služeb nabízených americkými giganty.
Wero a digitální euro: nástroje evropské suverenity?
Vzhledem k této skutečnosti spustilo v roce 2020 konsorcium velkých evropských bank projekt „European Payments Initiative“ (EPI). Poté, co se tento extrémně nákladný projekt střetl s ekonomickou realitou, z něj několik bank odstoupilo.
V důsledku tohoto neúspěchu se EPI rozhodlo opřít se o již existující, avšak nedostatečně využívanou technologii: okamžitý převod SEPA (Single Euro Payments Area). Z tohoto systému pak vzešel systém Wero, který dnes dobře známe díky jeho schopnosti provádět převody během několika sekund přímo mezi bankovními účty.
Systém Wero, který byl pro širokou veřejnost spuštěn v roce 2024, zatím umožňuje pouze platby mezi fyzickými osobami. Důvěryhodnost projektu však závisí na tom, zda jej přijmou obchodníci, což je nezbytná podmínka pro účinnou konkurenci vůči společnostem Visa a Mastercard.
Souběžně s tím realizuje ECB další projekt: projekt digitálního eura. Cílem této digitální měny centrální banky (CBDC) je zavést novou formu měny, která bude doplňovat současné euro.
Tento projekt postupuje pomalu: byl zahájen v roce 2021 a ECB předpokládá první emisi v roce 2029. Navíc vyvolává vážné obavy v oblasti ochrany soukromí, bezpečnosti a kontroly.
Jde centralizace ruku v ruce s autonomií?
Podle Gregoryho Raymonda tedy jediné schůdné řešení spočívá ve stablecoinech. Již týden nabízí francouzská společnost Ingenico, světový lídr v oblasti platebních terminálů, svým obchodním zákazníkům možnost přijímat platby ve stablecoinech prostřednictvím služby WalletConnect.
V současné době jsou podporovány stablecoiny USDC a EURC americké společnosti Circle. Jak vysvětluje náš kolega, EURCV vyvinutý kryptoměnovou dceřinou společností Société Générale vzbuzuje naděje, naráží však na problémy s škálovatelností kvůli příliš nízké likviditě.
Realita opět ukazuje, že suverenita zůstává žádoucím politickým ideálem, zatímco americké infrastruktury disponují škálovatelností a schopností nasazení, které je těžké vyrovnat.
Je rovněž zajímavé zamyslet se nad rozdílem mezi pojmy „suverenita“ a „autonomie“. Jak je to se stablecoinem emitovaným a garantovaným soukromou společností? Ať už je centrální instituce veřejná, soukromá, federální či národní, tento zprostředkovatel vyžaduje důvěru uživatelů.
Není snad nástrojem naší autonomie apolitický objekt bez vlajky, který je již ve své nejčistší podobě dostupný po celém světě? A co když je řešení, které hledáme, ve skutečnosti přímo před našimi očima? Ano, mluvím právě o bitcoinu.
