Za senzačními výroky Donalda Trumpa o Grónsku se skrývá mnohem chladnější a strategičtější logika, než se na první pohled zdá. Toto arktické území je centrem významných vojenských, ekonomických a geopolitických zájmů, které jsou jádrem napětí mezi Spojenými státy, Evropou, Ruskem a Čínou. Mezi řádky tato kauza odhaluje především jednu věc: skutečná rovnováha sil se neodehrává na ledě, ale na trzích a v důvěryhodnosti dolaru.
Grónsko není jen rozmar
Pokaždé, když se Grónsko dostane na jazyk amerického prezidenta, mnozí reagují, jako by šlo o exotický výstřelek strýčka Sama. Ve skutečnosti je zájem Spojených států o toto území dlouhodobý, soudržný a především spojený s velmi klasickou logikou moci.
Historicky Washington vnímá Grónsko jako přirozené rozšíření své strategické hloubky v severním Atlantiku a Arktidě. Nejznámější epizodou je událost z roku 1946, kdy Trumanova administrativa již navrhla odkoupit Grónsko od Dánska v kontextu, kdy americká armáda považovala ostrov za klíčový bod pro obranu a projekci síly směrem k severnímu pólu.
Zdroj: Wikimedia
Během studené války se tato logika zhmotnila v podobě americké vojenské přítomnosti, sledovacích a obranných zařízení a také základny, která se stala symbolem (Thule, dnes Pituffik). Grónsko nebylo jen kusem ledu, ale spíše předsunutou základnou na nejkratší cestě mezi Severní Amerikou a sovětským blokem, která měla přímý význam pro detekci raket a kontrolu arktického prostoru.
To, co se dnes mění, je relativní význam této otázky ve světě, kde Arktida nabývá na významu ze tří důvodů:
- Vojenské: v rivalitě mezi velmocemi se oblasti, které umožňují sledování, odstrašování a vojenskou projekci, stávají strategickými;
- Ekonomické a logistické: postupné otevírání arktických tras díky nebo kvůli tání ledu a zájem o kritické zdroje zvyšují hodnotu surovin, které byly před 30 lety druhořadé;
- Geoekonomické: Grónsko je také prostorem, kde otázkou není jen „Kdo vlastní tuto zemi?“, ale „Kdo do ní může vstoupit?“.
Peking se v posledních letech pokusil zaujmout pozici prostřednictvím investic a infrastruktury, například v okolí letišť a strategických aktiv. Zarážející je, že mnoho z těchto pokusů selhalo, právě proto, že dvojice USA/Dánsko (a grónští aktéři) toto riziko rozpoznala. Nechat rivalskou mocnost usadit se na tak citlivém místě, byť „prostřednictvím ekonomiky“, znamená akceptovat skrytou strategickou penetraci. Zkrátka, podle mého názoru není Grónsko tolik zemí k zakoupení, jako spíše přístup, který je třeba zablokovat.
Trump, aneb když se logika obchodu střetává s logikou spojenectví
Situace se stává výbušnou, když se smíchají dvě věci: skutečná strategická priorita (zablokovat Grónsko) a „trumpovská“ metoda vyjednávání.
Výchozí myšlenka může zapadat do historické kontinuity Spojených států, tedy zajistit strategický uzel v rivalitě bloků. Ale způsob: výhrůžky, šoky, veřejný nátlak a využívání cel jako zbraně proti spojencům mění povahu hry.
Konkrétně clové hrozby namířené proti Evropě, spojené s otázkou Grónska, v posledních dnech oživily velmi jednoduchý výklad: Trump chce posunout rovnováhu sil na maximum, aby dosáhl dohody, byť symbolické a částečné. Trhy to začaly brát vážně, což se projevilo reakcemi na měnách a debatami o „Sell the American Exceptionalism“.
Problémem je, že geopolitika není bilaterální realitní transakce.
- Politická ponížení: podmiňovat obchodní nebo celní vztahy územními požadavky je pro evropskou stranu velmi těžko přijatelné, zejména pro Dánsko, které má mezinárodní suverenitu nad Grónskem;
- Strategický bumerangový efekt: americká moc do značné míry spočívá na jejích aliancích. Oslabit je kvůli okamžitému zisku může stát víc, než to přinese, zejména tváří v tvář Číně, která s potěšením sleduje rozkol Západu;
- Ztvrdnutí pozic: čím více je tlak veřejný, tím nákladnější je pro protivníka ustoupit.
Zdroj: Účet Donalda Trumpa na Truth Social
Věrohodným cílem není násilná anexe, která by byla diplomaticky příliš nákladná, příliš riskantní a prospěšná pro Peking. Věrohodným cílem by bylo posílení amerického vlivu, aby se právně a politicky zajistila jeho přítomnost a zabránilo se jakémukoli čínskému proniknutí prostřednictvím infrastruktury a partnerství. To by Američanům umožnilo lépe předvídat budoucí směřování Grónska.
Dolar je omezením, Evropa je pákou, ale pákou nedokonalou
Zde se přechází od politického divadla k chladné mechanice trhů.
Využití cel jako zbraně proti evropským partnerům není bez dopadů na ekonomiku. Může to vyvolat importovanou inflaci nebo narušit hodnotové řetězce. Navíc budou investice ve Spojených státech považovány za rizikovější vzhledem k nejistotě a potenciálním odvetným opatřením. A konečně to oslabí multilaterální rámec obchodu.
Na druhou stranu existuje strukturální limit, a tím je dolar. Spojené státy mají jedinečné privilegium: světovou rezervní měnu, která jim umožňuje financovat deficity a dluhy za podmínek, které jsou často příznivější než v jakékoli jiné zemi. Toto privilegium závisí na něčem nehmotném, ale zásadním: důvěře.
Když se rétorika stane příliš chaotickou, příliš transakční, či dokonce příliš výhružnou, nemusí to nutně vést k okamžitému kolapsu. Naopak, zvýšení geopolitického rizika může vyvolat mikro-zlomy, jako je větší diverzifikace investic. A to jak geograficky, tak i co se týče typů aktiv, jako jsou drahé kovy. To může rovněž vést ke zvýšení nákladů na dlouhodobé financování a k větší volatilitě směnných kurzů, a tím i k domácímu politickému tlaku, pokud obyvatelstvo nebo finanční trhy čelí vysoké inflaci.
Evropa v tomto příběhu není pouhým divákem, je významným finančním aktérem. Nedávné odhady hovoří o více než 10 000 miliardách dolarů v amerických akciích držených na evropské straně, nemluvě o obrovském podílu na dluhopisových trzích. To vytváří určitou formu potenciální páky, i když je obtížné ji skutečně uplatnit, aniž by si člověk vystřelil do vlastní nohy. Mimochodem, Dánsko se rozhodlo jednat prostřednictvím penzijního fondu AkademikerPension, který chce prodat své americké dluhopisy.
Zdroj: Bloomberg
Trump může vyhrožovat, ale nemůže jít až do konce, aniž by zvážil obě strany mince. První je, že voliči nemají rádi inflaci ani nejistotu a investoři (ať se nám to líbí nebo ne) těží z růstu finančních trhů. Druhým je, že pokud dlouhodobé sazby porostou příliš rychle a příliš silně, pokud se dolar oslabí nebo pokud se zahraniční poptávka příliš rychle diverzifikuje, manévrovací prostor se zmenší.
To je důvod, proč tyto bouřlivé epizody často končí vynuceným ústupkem (byť jen symbolickým) a rizikovým příplatkem (u investic v USA), který se nikdy zcela nevrátí na nulu.
A co v tom všem Evropa? Právně patří Grónsko k Dánskému království, ale strategicky všichni vědí, že rozhodnutí bude americké. Toto rozporuplné postavení vystihuje naši dobu, kdy Evropa zůstává ústřední z hlediska geografie a kapitálu, ale má potíže prosadit jednotnou strategii.
Osobně si myslím, že Trump nechce Grónsko koupit, protože Spojené státy nemají ani prostředky na koupi nového státu, ani čas na to, aby tam vše vybudovaly. Cílem je získat kontrolu nad infrastrukturou a vojenským dohledem, vytvořit jakousi ekonomickou a vojenskou protektorát.
Celkově se nacházíme ve fázi předběžného vymezování pozic, kdy si každý zajišťuje možnosti, uzamyká přístupové body, připravuje narativy a testuje hranice červených čar pod rouškou nepřiměřených tahů nebo absurdních výstupů.
V geopolitice stejně jako ve financích je v době rostoucí nejistoty získání času někdy tím nejcennějším zdrojem, a právě o to se Trump snaží.
