Evropa je do značné míry závislá na amerických platebních infrastrukturách Visa a Mastercard, které představují 61 % transakcí provedených platebními kartami v eurozóně. Iniciativy jako Wero nebo digitální euro se snaží posílit její suverenitu, ale postupují pomalu a vyvolávají otázky. Jak může Evropa v kontextu geopolitické konkurence prosadit svou autonomii v této oblasti?
Závislost EU na digitální a platební infrastruktuře
Nicolas Guillou, francouzský soudce u Mezinárodního trestního soudu, je od 20. srpna 2025 předmětem amerických sankcí. Tento represivní krok je reakcí na jeho účast na vydání mezinárodního zatykače na izraelského premiéra Benjamina Netanjahua.
Cena, kterou za to musí zaplatit, má závažné praktické důsledky, a to zmrazení jeho bankovních účtů (i v eurozóně) a zablokování jeho platebních prostředků (Visa, Mastercard, PayPal, Amazon, Apple Pay).
Tento zásah do nezávislosti a mezinárodního právního řádu se odehrává v kontextu geopolitického napětí mezi Evropou a Spojenými státy. Co by se stalo, kdyby se Donald Trump rozhodl odříznout Evropu od sítí Visa a Mastercard?
V poslední době jsou pojmy „suverenita“ a „strategická autonomie“ všudypřítomné ve veřejné i politické debatě. Jak však ukazuje případ Exaion, jejich dosah se výrazně liší podle toho, zda slouží pragmatickým zájmům, nebo politickým slibům.
V posledních dnech se Aurore Lalucqová, předsedkyně Výboru pro hospodářské a měnové záležitosti Evropského parlamentu, častěji objevuje na veřejnosti, aby hájila evropskou suverenitu v oblasti digitálních technologií a plateb.
„Visa, Mastercard… naléhavým problémem je náš platební systém. Trump nám může všechno odříznout.
Zbytek je jen poezie.
Naléhavě žádám Komisi, aby zorganizovala evropský platební systém typu Airbus.
Nemůžete říct, že jste nebyli varováni. “ pic.twitter.com/y2VRsZTNF0
— Aurore Lalucq (@AuroreLalucq) 21. ledna 2026
Je třeba upřesnit, že americký duopol Visa a Mastercard představuje podle ECB 61 % plateb kartou v eurozóně. Dalo by se namítnout, že některé země disponují vlastními sítěmi, jako například Francie se sítí CB, Německo s Girocardem nebo Belgie s BPC, stejně jako Norsko, Dánsko, Portugalsko a Itálie.
Jak však zdůrazňuje náš kolega Grégory Raymond, všechny ostatní země zůstávají zcela závislé na infrastrukturách společností Visa a Mastercard.
Vzhledem k novým napětím mezi Evropou a Spojenými státy si přirozeně klademe otázku, jaká rizika by nastala, kdyby se Trump rozhodl pozastavit platební sítě Visa a Mastercard.
To se mi zdá nepravděpodobné, ale s ohledem na současnou americkou administrativu jsme se dozvěděli, že… pic.twitter.com/cWPsuLnXmz
— Grégory Raymond (@gregory_raymond) 18. ledna 2026
Navíc byly tyto národní systémy navrženy tak, aby fungovaly pouze na vnitrostátní úrovni, a nepodporují přeshraniční platby. Na počátku 21. století tak evropské banky, které stály před volbou, zda se připojit k Visa a Mastercard, nebo samy financovat nákladnou expanzi svých vlastních systémů, zvolily nejhospodárnější řešení.
Dnes nám realita naší geopolitické situace připomíná, že technologická volba s sebou může nést strukturální závislosti. Visa a Mastercard totiž nejsou pouhými technickými poskytovateli, protože zajišťují nejen přenos transakcí mezi bankami, ale také definují pravidla sítě, zabezpečují výměnu dat a certifikují terminály.
K tomuto politickému rozměru je třeba připočítat i ekonomickou závislost. Ať už jde o banky nebo obchodníky, nemají žádnou vyjednávací sílu ohledně poplatků a vývoje služeb nabízených americkými giganty.
Wero a digitální euro: nástroje evropské suverenity?
Vzhledem k této skutečnosti spustilo v roce 2020 konsorcium velkých evropských bank projekt „European Payments Initiative“ neboli EPI. Poté, co se tento extrémně nákladný projekt střetl s ekonomickou realitou, z něj několik bank odstoupilo.
V návaznosti na tento neúspěch se EPI rozhodlo opřít se o již existující, ale nedostatečně využívanou technologii: okamžitý převod SEPA (Single Euro Payments Area). Z tohoto systému pak vzešel systém Wero, který dnes dobře známe díky jeho schopnosti provádět převody během několika sekund přímo mezi bankovními účty.
Systém Wero, který byl pro širokou veřejnost spuštěn v roce 2024, zatím umožňuje pouze platby mezi fyzickými osobami. Důvěryhodnost projektu však závisí na jeho schopnosti získat si podporu obchodníků, což je nezbytná podmínka pro účinnou konkurenci s Visa a Mastercard.
Souběžně s tím realizuje ECB další projekt: projekt digitálního eura. Cílem této digitální měny centrální banky (CBDC) je zavést novou formu měny, která bude doplňovat současné euro.
Tento projekt postupuje pomalu: byl zahájen v roce 2021 a ECB plánuje první emisi na rok 2029. Navíc vyvolává vážné obavy ohledně ochrany soukromí, bezpečnosti a kontroly.
Jde centralizace ruku v ruce s autonomií?
Podle Gregoryho Raymonda tedy jediné schůdné řešení spočívá ve stablecoinech. Od minulého týdne nabízí francouzský světový lídr v oblasti platebních terminálů, společnost Ingenico, svým obchodním zákazníkům možnost přijímat platby ve stablecoinech díky WalletConnect.
V současné době jsou podporovány stablecoiny USDC a EURC americké společnosti Circle. Jak vysvětluje náš kolega, EURCV vyvinutý kryptoměnovou dceřinou společností Société Générale je slibný, ale naráží na problémy s škálovatelností kvůli příliš nízké likviditě.
Realita opět ukazuje, že suverenita zůstává žádoucím politickým ideálem, zatímco americké infrastruktury těží ze škálovatelnosti a schopnosti nasazení, které se jen těžko vyrovnají.
Je také zajímavé zamyslet se nad rozdílem mezi pojmy „suverenita“ a „autonomie“. Co třeba stablecoin vydávaný a garantovaný soukromou společností? Ať už je centrální instituce veřejná, soukromá, federální nebo národní, tento zprostředkovatel vyžaduje důvěru uživatelů.
Není snad nástrojem naší autonomie apolitický objekt bez vlajky, který je již ve své nejčistší podobě dostupný po celém světě? A co když je řešení, které hledáme, ve skutečnosti přímo před našima očima? Ano, mluvím o bitcoinu.
